Ohárka

Známky jsou už napsaný, i když do konce školního roku zbývá skoro ještě týden, a tak ve škole nastala taková zmatená doba. Všichni jsou hlučnější než obvykle, a to kluci i holky, věčně se o něčem přou, navzájem se překřikují, až uši zaléhají, strkají se, pobíhají sem tam a chvilku nikde neposedí, neboť s nimi šijí všichni čerti, i když do Mikuláše je ještě daleko.

Učitelé jsou podráždění, pořád nám něco nařizují, neustále si stěžují a vyhrožují nám a říkají, že je to k nevydržení, což my si myslíme taky. Říkají, že letos jsme zase o mnoho horší, než jsme byli vloni, a že kdyby nám ještě trochu popustili, byla by z toho úplná sodomagomora. A aby z toho nebyla ta sodomagomora, učitelé musí na konci školního roku vymýšlet, kam s námi půjdou, abysme nezbořili školu nebo se jinak nepotloukli. A tak se pro jistotu pořádají školní exkurze a výlety, který jsou děsně fajn, a všichni se na ně hrozně těší. A ministerstvo školství na to myslí a zařazuje je do výchovněvzdělávacího plánu, abysme se mohli všestranně rozvíjet, přestože to učitelům přidělává práci, což je třeba morálně ocenit. Tak to alespoň říkal ředitel školy do rozhlasu, když nás nabádal, abysme ještě na poslední chvíli nelotračili a nemuselo se nám přepisovat vysvědčení kvůli nějaký zhoršený známce z chování.

Proto nás ani tak nepřekvapilo, že k nám při češtině bez zaklepání vtrhla Mrázová, co ji máme na biologii, a vůbec jí nevadilo, že jsme zrovna psali do sešitu Mluvit směle a upřímně je těžké, proto o tamějších poměrech raději pomlčím. Bez pozdravu šlehla po Jirákové očima, postavila se před tabuli a bez úvodu na nás spustila: »Zítra půjdeme na přírodopisnou exkurzi, ale ne proto, že byste mi nějak přirostli k srdci, jak jistě dobře víte, ale jedině proto, že mě o to poprosil ředitel školy. Ve vaší třídě předčasně budou probíhat údržbářské práce, které se jinak dělají o hlavních prázdninách, aby nenarušily výuku. Jenže pan Kouba si přivezl kbelíky a štafle už dnes a začne tady zítra malovat, protože jste první třída na kraji chodby,« dodala na vysvětlenou.

»Hurááá!« zařvali jsme jak šílenci a samou radostí jsme poskakovali v lavicích, otáčeli jsme se jeden na druhého a pokřikovali jsme po sobě a radovali jsme se, že se tu alespoň jeden den nebudeme muset trápit.

A když už nám došly síly a trochu jsme se uklidnili, Mrázová se po nás zamračeně rozhlédla, pohrozila nám prstem a úsečně přikazovala: »Budu od vás vyžadovat přiměřené oblečení do přírody, sešity na přírodopis a absolutní kázeň. Sraz je v 8:00 na náměstí před poštou, místo exkurze – biotop Stará Ohře, účast je povinná,« řekla už jen telegraficky, na Jirákovou se přitom ani nepodívala, rázně přešla třídu a práskla za sebou dveřma.

Pomyšlení, že půjdeme na přírodovědnou exkurzi, nás tak rozrušilo, že jsme se ani nemohli soustředit na to pravopisný cvičení, a Jiráková musela hodinu skončit dřív. Dopředu jsme si pochvalovali, že se nebudeme učit, protože je už docela před prázdninama, a proto je to taky úplně zbytečný. Největší nadšení však prožívali Kopisťáci, protože od Staré Ohře to pěšky přes pole mají jenom kousek a jednou budou konečně doma dřív než my z města.

Na Starou Ohři jsme se těšili úplně všichni, protože to místo má každý rád. V zimě tu bruslíme a hrajeme hokej, a když je pěkný slunný počasí, podnikáme tam průzkumný výpravy, pálíme ohýnky a pytlačíme ryby. Kromě nás, Kopisťáků a velkejch kluků, který tu pijou pivo a muchlujou se s holkama, sem nikdo nechodí. A my jsme šťastní, že nás pořád nikdo nenapomíná a nic nám nezakazuje, a že si tu můžeme dělat úplně všechno, co nás jen napadne. Toho, že nás tak daleko za městem nikdo nevidí, nezneužíváme, nejsme totiž trapiči přírody jako Kopisťáci, a tak jen divokou přírodu pozorujeme, abysme poznali to, co ve městě nemáme.

Stará Ohře se říká místu, kudy tekla řeka ještě dávno předtím, než ji za císaře pána svedli do koryta v šancích, aby se z něj dala napouštět voda v příkopech kolem vojenský pevnosti. Už tehdy se jí říkalo Ohárka, a i když už většina vody tekla jinudy, zbytkem Ohárky se pak napouštěl příkop Malý pevnosti. Dnes tady byla klidná a stojatá voda, řeka se kolem cihlových zdí klikatila složitými smyčkami jako had a vytvářela jezírka a bažiny. Všude bylo plno rákosí a různýho křoví, který místy rostlo až do vody a vytvářelo neprostupný houštiny; rostly tu lesíčky, kde bylo plno osik, topolů a habrů. Jenže ani ve snu by mě nenapadlo, že Stará Ohře je tak významný místo pro konání školní přírodopisný exkurze.

*

Druhý den v osm jsme se sešli na náměstí před poštou, ale ani v osm pět jsme nebyli všichni, a tak Mrázová rozhodla, že ještě chvíli počkáme, jestli náhodou nedorazí ještě někdo. A udělala správně, protože za chvilku přišla Ďuricová s Nohejlovou, protože si ještě na poslední chvíli šly koupit zmrzlinu. Pak přiběhla Hodačová, která se omlouvala Mrázové tím, že když uviděla, jak jsou oblečné ostatní holky, tak si ještě nahonem běžela vzít krátkou sukni a boty s vysokejma podpatkama, aby si mezi nima nepřipadala úplně nemožně.

Nakonec se ze dveří pošty vysypal Schwarz, Hejda a Hrabánek a za nimi po schodech skákala paní Jelínková, celá nasupená, sotva dechu popadala. Ale když zjistila, jak v chumlu stojíme na chodníku, zabrzdila na posledním schodu, podívala se na Mrázovou velmi dlouze a vyčítavě a pak za sebou práskla dveřma, až se v nich rozdrnčely skla. Mrázová si celou partu změřila zkoumavým pohledem, a radši se na nic ani neptala, protože všichni byli rudí a celí rozčepejření.

Ti nám tu tak ještě scházeli, pomyslel jsem si, a možná jsem si to nemyslel jenom já. Mrázová semkla rty a suše, jen tak beze slov, pokynula, že už máme jít.

Šli jsme městem, pak parkem na Pražský ulici, potom z hradeb ven a přes most za město ke staré řece. Ale to už jsme zjistili, že holky se courají bůhvíkde, a tak jsme na ně museli čekat a Mrázová se mlčky dívala na hodinky, jenže dlouho to nevydržela, nasupeně vyrazila a dozadu se neohlédla, ani když za ní zněly všelijaký výkřiky a ječení podmalovaný věčným holčičím hašteřením.

Pochodovali jsme za sebou jako husy, procházeli jsme vysokou, čerstvě zbujelou trávou, poskakovali mezi kopřivama a proplétali se křovím. Po pravé ruce nám strměly hradby z červených cihel, nahoře zakončený ostnatými dráty, a dole se rozprostíralo moře zelenýho rákosí v hradním příkopu. Mezi rákosím probleskovala stojatá voda Ohárky, tvořila malinký rybníčky a mokřiska. Nalevo od pěšinky se zvedal val porostlý lesíkem a za ním se táhla nížina až k Labi.

Kopisťáci najednou ožili a ukazovali, kam všude chodí na dobrodružný výpravy a co tu dělají, a ukazovali nám, kam už nesmíme, abysme nedostali přes držku. Nám nezbylo než se hádat, protože Kopisťáci si myslí, že si můžou dovolit úplně všechno, na co si vzpomenou, a museli jsme se bránit, protože Stará Ohře patří nám, klukům z města. Jenomže Kopisťáci to schválně nechtějí pochopit, aby z toho měli výhody, a taky proto, aby nás naštvali.

Holkám bylo šumafuk, komu ta krásná příroda patří, a hudrovaly, kdo že to má vydržet a jestli už tam budeme a jestli by se nedalo zastavit tady, protože je to tu stejně dobrý jako kdekoliv jinde; mračily se na všechny strany a zuřivě se škrábaly a zamačkávaly komáry, až jim po nohou zůstávaly krvavý fleky.

Mrázová se konečně zastavila na místě, kde se pěšina trochu rozestoupila a v půloblouku se svažovala k řece, která se tu pod hradební zdí rozlila doširoka, zakousla se do krajů, a jak se do něj celá léta zařezávala, podemlela břeh a vytvořila malý zákrut obrostlý vysokým rákosím. A když člověk vylezl po stráni nahoru, bylo dobře vidět na řeku, jak se všelijak kroutí, vine se rákosím a mizí někde v dáli v polích, vzduch jenom drnčel a vysoké nebe slibovalo krásný den.

Holky si otráveně kecly na zem a znechuceně si prohlížely svoje zablácený boty. Mrázová nás spočítala, jestli jsme všichni, a udělala pusou: »Cililink, cililink! Cililink, cililink!« abysme jako věděli, že už začíná hodina a že se kolem ní máme seskupit, abysme dobře slyšeli, co bude povídat. Pomalu jsme vstali a shlukli jsme se kolem ní.

Všiml jsem si, že Schwarz se naklonil k Hejdovi, dlouze mu něco šeptal a někam ukazoval prstem. Po chvilce se od nás Hejda odlepil, zadem obešel celou skupinku a potichu se postavil za holky. Dlouhou dobu se nic nedělo, až jsem si myslel, že z toho nic nebude, ale pak některá holka dotčeně vypískla, a byla to Pařízková, protože zrudla jako krocan. Prudce se otočila, aby dala Hejdovi facku, ale netrefila se, protože Hejda to čekal a hbitě uhnul.

Pařízková ztratila rovnováhu a chytila se Švrdlíkový, která stála hned vedle ní, obě se zamotaly a začaly se kácet na ostatní holky, co stály kolem. Holky se v úleku rozestoupily a Švrdlíková s Pařízkovou žuchly na zem, několikrát se překulily, sjely rukama po svážku a po lokte se zabořily do bláta na kraji stojatý vody.

»Ne, ne, ne! Tak takhle by to tedy nešlo!« prohlásila důrazně Mrázová, dupla si a zahrozila prstem na nás kluky, což bylo nespravedlivý, protože jsme za to nemohli a zase jsme to za Schwarze slízli všichni pěkně dohromady.

Z bahna se vyvalil smrad a ostatní holky se ošklíbaly a uhýbaly před Pařízkovou a Švrdlíkovou, který se už zatím vyštrachaly na nohy a s vykulenýma očima tam stály a nevěděly, co dělat. Chvíli se koukaly na ty svý černý ruce, pak na holky, pak zase na ty svý černý ruce a pak zase na holky a pak se už nikam nedívaly a rozbrečely se, protože jim bylo líto, že ostatní holky s nima nechtějí nic mít.

Mrázová v tom okamžiku začala brát to vyučování hrozně vážně a pro jistotu nás rozdělila na kluky a holky a ukázala nám, kam se máme posadit, abysme byli od sebe co nejdál.

»Tady si sedněte a ani se nehněte!« nařídila nám úsečně, protože ji to asi dožralo. »A k nim,« ukázala na naše holky, který nám teď škodolibě strouhaly mrkvičku, »k nim se celou dobu ani nepřiblížíte, jinak si to vyřídíme jinak!« hrozila zamračeně a my jsme věděli, že to myslí vážně, protože s ředitelem školy jsou jedna ruka.

Sedli jsme si a věci dali na trávu a Mrázová na něco ukazovala, ale musím se přiznat, že jsme neměli moc času to sledovat, protože jsme se koukali, jak si holky poposedávaly, aby si našly to správný místo, odkud bude na všechno vidět. Holky si musely dát pod zadek tašky, jak jim to přikázala Mrázová, a sedět na nich, aby nenastydly, protože jsou jinak ustrojený než kluci. To byla celkem pravda, protože mezi holkama zrovna letěly minisukně a vypasovaný trička, a musí se uznat, že ty minisukně nejsou vůbec špatný, a je divný, že na to holky tak snadno a s chutí skočily.

Těkali jsme očima sem a tam a neměli jsme z toho výkladu nic, protože jak si holky poposedávaly z místa na místo, aby se uvelebily, bylo jim vidět úplně všechno, a tak dodneška nevím, jak rozlišit znaky, které znemožňují zaměnit orobinec s rákosím. Ale mě to ani tak nemrzí, protože až půjdeme domů, budeme si mít s klukama aspoň o čem vyprávět.

A pak jsme se dozvěděli, jak se kolem co jmenuje, a museli jsme si to zapisovat do sešitu bez linek, co ho máme na biologii, přestože někdo namítal, že nemá čím psát, protože Mrázová neřekla, že máme mít s sebou i propisku.

»Nech si ty vtipy, nebo ti jednu střihnu!« štěkla na něj Mrázová jen tak mezi řečí, čímž dala jasně najevo, že se nedá dělat nic jinýho, než se vzdělávat, abysme byli chytrý. Pak nám to všechno diktovala a popsali jsme spoustu stran, přestože byl konec školního roku a známky byly už jistý.

Všechny nás otrávilo, když jsme zjistili, kolik všelijaký havěti může být na tak malém místě, jako je Stará Ohře, protože nás od psaní bolely už ruce. Taky nás zaskočilo, že kdeco je tak důkladně pojmenováno, a dokonce i několika jmény. Ale nejvíc nás udivilo, že se Mrázová ve všem tak dobře vyzná, i když jsme ji tu nikdy neviděli, a že to umí říct i latinsky, což je taková řeč, kterou jinak nikdo nepoužívá, akorát doktoři, právníci a naše Mrázová.

A probrali jsme toho spoustu od soužití rostlin a živočichů k jejich typologii a k jejich specifickým vlastnostem. Ukazovali jsme si, jak poznáme komára pisklavého, Culex pipiens L., vážku od šídla, čím se živí a komu za potravu slouží hrotnatka tůňková, Daphnia pulex L.

Dozvěděli jsme se, že Stará Ohře se jmenuje cizím jménem biotop, což znamená, že tu pohromadě žije spousta rostlin a zvířat, a taky že se zde zbytečně nesmí nic trhat a ani jinak zasahovat do přírody. Dozvěděli jsme se ještě spoustu dalších věcí, které bysme v životě sami těžko zjistili, kdyby nás to Mrázová neučila a kdyby nás nevzala na povinnou přírodopisnou exkurzi.

Mrázová pak udělala přestávku, abysme byli jako ve škole, a všichni jsme se hned rozeběhli všemi směry. Holky se smály a strkaly se a šly na svoji stranu čůrat; do dálky bylo slyšet, jak se prodírají křovím, aby byly co nejdál, neboť se bojí, abysme je neokoukli, a tak s čůráním nadělaj vždycky spoustu cavyků.

A když skončila přestávka, vrátila se nás jen polovina a z okolí se ozývalo hulákání, vřeštění, všelijaký kvičení a taky praskání větví. Mrázová se nervózně dívala na hodinky, přešlapovala z nohy na nohu a mračila se na nás. Pak už to nevydržela a stěžovala si, že jsme horší než ta zvěř, protože ta nemá rozum, i když my vlastně taky ne, a vyhrožovala nám, že to tedy takhle nenechá, protože ani po přestávce nejsme schopni se dát dohromady.

Sklopili jsme hlavy a bezmocně jsme krčili rameny, protože jsme nevěděli, co na to říct, a štvalo nás, že Mrázová to říká právě nám, kteří jsme tu byli včas, a nepočkala s tím na ty, co si užívali a řádili si klidně po okolí.

Potom se z křoví po jednom, po dvou vynořovali uřícení kluci a za nima si s chichotáním sedaly na svou půlku holky, rozhlížely se, co se jako děje, odháněly od sebe poletující mouchy a dělaly, že Mrázovou vůbec nevidí.

Pak už chyběl jen Schwarz s Hejdou, ale Mrázová přesto pokračovala v látce a vyprávěla o tom, co se stane s imágem, než z něj příroda vytvoří něco kloudného, a jak se třeba rozmnožuje hlemýžď zahradní, Helix pomatia L., a škeble říční, Anodonta cygnea L. Jenomže u takovejch škeblí je to jinak než u lidí, a tak nás to moc nebavilo.

Jen Sluka dělal hloupýho, aby byl zajímavý, a pořád se hloupě vyptával, co je to hermafrodit, abysme se tomu smáli. Mrázová mu to několikrát trpělivě vysvětlovala, ale bylo vidět, že už jí ta trpělivost pomalu dochází a že se schyluje k další bouřce. Ale první překvapivě nevydržel Valina, který seděl za Slukou, naklonil se k němu a zasyčel: »To je, že nemá ptáka, vole!« a celou debatu tak utnul.

 … a jak se třeba rozmnožuje hlemýžď zahradní, Helix pomatia L.

Mrázová těžce polkla, pro jistotu na to neřekla nic a dělala, že to neslyšela, ale myslím, že se po hodně dlouhý době podívala na Valinu s pochopením. Ale my jsme to slyšeli dobře, i holky naproti nám to slyšely dobře, a tak jsme se kuckali smíchem a dívali jsme se po sobě a znovu jsme se kuckali smíchem, až někdo zašeptal: »Hele, hele, koukněte za Mrázovou!«

Pěšinou, po který jsme sem ráno přišli, se strnulým krokem, jen co noha nohu mine, blížil Schwarz; v rukou držel dlouhý klacek, na kterým něco viselo a pravidelně se to houpalo v rytmu chůze. Za ním našlapoval Hejda a dělal stejný pohyby jako Schwarz a oba toporně kráčeli s nosem vytrčeným vzhůru. A když Schwarz zmerčil, že ho pozorujeme, sklonil ten klacek před sebe jako vojáci, když nesou bojový zástavy, a přitom se tvářili slavnostně jak státní činitelé, když kladou na hřbitově věnce. Pak se v tichosti zastavili dva kroky za Mrázovou, která zatím nic netušila a právě vysvětlovala potravní řetězec v biotopu rybníka. Natáhli jsme krky, abysme si konečně mohli pořádně zblízka prohlídnout, co se to houpá na konci klacku.

Když jsme si to konečně prohlídli, oněměli jsme úžasem, protože tohle nikdo nečekal – ta věc na konci klacku byly dámský kalhotky s úplně průsvitnou krajkou uprostřed, byly celý špinavý a ke všemu růžový, což mi přišlo hrozně nevkusný.

Schwarz kýval tím klackem ze strany na stranu, aby se kalhotky houpaly, a bavil se tím, že všichni musíme očima sledovat ten houpavý pohyb, a za Mrázovou se k tomu pořád pitvořil a dělal opičky, aby nás rozesmál.

Chtě nechtě jsme se museli dívat na ten výjev, a když Mrázová konečně zpozorovala, že se díváme někam dál, docela skrz ni, došlo jí, že by se měla otočit, a tak to taky udělala.

Chvíli stála celá zkoprnělá tou troufalostí a sotva popadala dech, ale když se jí ty zamazaný kalhotky s kraječkou zastavily před očima, zhluboka se nadechla a zavřískla: »Schwarzi, ty čuně! Okamžitě to někam zahoď!«

 … ta věc na konci klacku byly dámský kalhotky s úplně průsvitnou krajkou uprostřed, byly celý špinavý a ke všemu růžový, což mi přišlo hrozně nevkusný.

Schwarz nasadil výraz úplnýho neviňátka, s vážnou tváří se rozkročil a prudce mávnul tím klackem, aby ty růžový kalhotky umístil zpátky do křoví daleko od nás, tak daleko, kam až Mrázová ukazovala prstem. Jenže Schwarz s tím házením růžovejch kaťat neměl moc zkušeností, a tak se ty kalhotky z klacku odlepily, ale zamířily si to jinam, než si Mrázová přála. Kalhotky vylítly vysoko do vzduchu, vysoko až do korun stromů. Tam se zachytily a visely dolů jak jahodová žvejkačka přesně v místech, kde se rozvalovaly holky.

Holky se štítivě ošklíbaly a dělaly brrr a fůůůj a okamžitě prohlásily, že pod tou věcí nebudou sedět ani za nic, co kdyby náhodou spadla.

Že by se to mohlo stát, to musela připustit i Mrázová, a tak se holky zase začaly zvedat ze země a sbíraly si svoje tašky, na kterých předtím seděly, točily se na místě a rozhlížely se, kam že si jako mají sednout. Přitom si pořád popotahovaly dolů ty minisukně, ale nebylo jim to nic platný, protože jim co chvíli něco upadlo a musely se pro to zase sehnout. Celou tu dobu vrhaly zkoumavé pohledy po nás a pak nahoru do koruny stromu, jestli to náhodou už neuzrálo a neletí to dolů. A když jsme se my kluci dost vynadívali, někdo zařval ze všech sil: »Už padaj!«

Pravda to sice nebyla, ale k tomu, aby holky zpanikařily, to stačilo. Holky zoufale zavřeštěly, každá chtěla být z místa co nejdřív pryč, a tak se začaly strkat a drát se někam hlava nehlava. Jenže v těch podpatkách jim to klouzalo a kácely se, chytaly se navzájem a zase odstrkovaly a padaly a vstávaly.

Pařízková se dneska už podruhý skutálela do blátivý vody, Rothbauerová se chytila Mikšovský a natrhla jí halenku. Nohejlová uhýbala jiný holce, šlápla si z pěšinky do prázdna a s jekotem se pozadu skácela mezi rákosí, až to vyšplíchlo – a byla z toho úplná sodomagomora.

»To jsem ještě nezažila! No to se mi snad jen zdá!« vykřikovala Mrázová, a možná měla v tu chvíli i pravdu. Rozhlížela se na všechny strany a divoce rozhazovala rukama, protože se nedalo nic jinýho dělat.

»Končím exkurzi! Slyšíte? Končím exkurzi!« volala, ale nikdo se tím neřídil, protože všichni měli na práci něco docela jiného. Mrázová si tedy alespoň držela dlaně na spáncích a jako gramofon opakovala pořád dokola: »Pro dobrotu na žebrotu, to po mně nemůže nikdo chtít! Přece se nebudu rozčilovat a ředitele ať vezme ďas!« a bylo jí jedno, jestli to někdo z žáků uslyší.

My kluci jsme celou tu dobu jen tiše seděli a k holkám jsme se nepřibližovali, abysme si u Mrázový ještě nepřitížili, i když jsme samozřejmě za nic nemohli.

Holky fňukaly a vzlykavě si stěžovaly, navzájem se obviňovaly, zlostí špulily rty a ukazovaly na nás prstem; nejdřív na Hejdu, pak na Valinu a Řípu, a dokonce namířily prst i na Honzánka, protože se z toho úplně pomátly.

Jenže pak v nich ale zvítězilo to, čemu holky vznešeně říkaj ženská solidarita, a půjčovaly si navzájem kapesníky, plačtivě si ukazovaly odřený místa, vystrkovaly na nás ušpiněný zadky, trhaly chomáče trávy a všude si tu špínu rozšmudlávaly. Vrhaly kolem sebe vražedný pohledy, šklebily se na nás a hrozily pěstí, ale přesto pořád stačily po očku pokukovat nahoru do koruny stromu.

Mezi holkama pobíhala Mrázová, důkladně je prohlížela, jestli se jim náhodou něco skutečně nestalo, a říkala jenom: »Děvčata, děvčata, to jsme to dopadly!« A za chvilku, protože ji nic lepšího nenapadalo, pokračovala: »Děvčata, tak tohle já někomu nedaruju! Děvčata, to já jen tak nenechám! To si někdo šeredně odskáče, to vám tedy slibuju!«

A když bylo už po všem, Mrázová si nás zavolala k sobě, sprostě nám vynadala, rozdala facky na všechny strany a ukončila hodinu. Ještě jsme jí na poslední chvíli museli slíbit, že nebudeme v přírodě nic ničit, že nebudeme lámat větve, trhat vzácnou květenu a doutníky v rákosí, že nebudeme honit žáby a nafukovat je brčkem, lovit všelijakou rybí žoužel a škeble a pak je dávat na sluníčko a ještě spoustu dalších takových věcí. A museli jsme slíbit, že nebudeme zneužívat právě nabytých znalostí, abysme se povyšovali nad přírodu, jak to má člověk někdy ve zvyku, a to taky proto, že jsme pionýři, i když někdo jen povinně, jak dodal potichu ze zadních řad Valina.

Všechno jsme jí to svatosvatě slíbili a myslím, že to i někdo dodrží. A pak jsme mohli jít už konečně domů.

***

16/7/2013