Kolotoč
»Nečum a vodprejskni vocuť!« řekly mi velký holky, když jsem se chtěl taky povozit na kolotoči v parku, a tvářily se zle, že je votravuju.
»To určitě!« řekl jsem, ale zůstal jsem stát jak tvrdý Y a málem jsem puknul zlostí, když jsem si uvědomil, že se stejně na víc nezmůžu. Kdyby mi to řekli kluci, jako jsem já, vyhnat bych se nedal a určitě bych se pral, i když mám brejle, ale s velkýma holkama, to bylo něco úplně jinýho. Byly opravdu moc velký a narostlý a nemělo smysl se s nima strkat, protože byly silnější, a kromě toho jich tu bylo mnohem víc.
… pro ploštice, který pořád někam lezou a lezou, a nikdo neví kam, i když jsme se na to
ve škole už kolikrát ptali.
Naproti našemu domu je krásný park a my si tam s klukama chodíme hrát, i když ne tak, jako když jsme byli malí. S mrňatama se už nekamarádíme a raději se jim vyhýbáme, abysme nezpůsobili nějakou kalamitu. A když vidím, že si hrají stejně jako my, když jsme byli malí, tak se za to trošku stydím a doufám, že si to už nikdo nepamatuje. Mrzí mě, že jsme byli taky tak hloupí a že jsme se vrtali klacíčky v zemi a stavěli z písku ohrádky pro ploštice, který pořád někam lezou a lezou, a nikdo neví kam, i když jsme se na to ve škole už kolikrát ptali.
V našem parku se dá dělat i spousta jinejch věcí, než si jen hrát s plošticema, a tak lezeme po stromech a běháme po trávě, i když se to nesmí, skáčeme po lavičkách a závodíme v parku na kole, i když to se taky nesmí.
Po jedný straně parku je hlavní silnice a za ní domy, kde bydlíme, a po druhý jsou hradby z červenejch cihel a všude kolem kasárna, protože naše město Terezín je bývalá vojenská pevnost.
Jenže to nejlepší v našem parku přes ulici je přeci jenom kolotoč. Je totiž mnohem, mnohem lepší než lavičky, na kterých se dá jen sedět nebo skákat, a taky proto, že kolotoč je taková lavička v pohybu a člověk si aspoň na chvíli připadá jako kosmonaut nebo pilot tryskáče. My, co bydlíme
kolem parku, se u kolotoče scházíme, točíme se a přitom si i něco povídáme, a když se na něčem neshodneme, někdy se i hádáme.
Nejvíc nás ale trápí to, že na kolotoči je jen šest sedaček a nás dětí z domů kolem parku je hodně, a to ani nepočítám všecky ostatní z jiných částí města.
Nejhorší však je, že sem chodí i velký holky, takže se s nima musíme pořád hádat kvůli tomu, že velký holky si myslí, že si tady můžou dělat, co je napadne, a hlavně si myslí, že nám menším klukům můžou poroučet, což je hrozně nespravedlivý, protože my za to nemůžeme, že jsme menší. Velký holky navíc nechtějí na kolotoč nikoho pustit a říkají, že my malí nemáme nárok, a někdy se s náma kvůli tomu dokonce i perou.
S ostatníma se dá vždycky nějak domluvit a pak se chvíli na střídačku vozíme a chvíli točíme kolotočem dokola, aby si užili všichni a nikdo se neulejval. A když se nám z toho motá hlava, tak za jízdy seskakujeme a naschvál se potácíme jako opilí a s rozpaženýma rukama se točíme, přitom řveme, až z toho padáme a válíme se po zemi, že máme kolena od trávy. A to je bezva, taková legrace každýho baví, pak se zase vystřídáme, čas rychle utíká a nikdo ani neví jak, a najednou je už večer, na park sedne tma, všude se rozsvítí zelený výbojky, co jsme se o nich učili, že šetří proud, a my už musíme jít, abysme ňákou nechytli, že jsme přišli domů zase pozdě.
Ale jak jsem už řekl, není nic horšího, než když se do toho zamotají velký holky, i když musím připustit, že velký kluci o nich mluví nadšeně a obdivují je, přestože jim to neříkají. Kluci se rozvalí na lavičkách, zapálí si cigáro, pokřikují kolem a plácají se po ramenou, chechtají se a šklebí se a říkají o nich takový věci, jako ta by určitě křičela, tu bych si nechal říct a ta má kozy jako vozy a tak.
Mně velký holky ale připadají jako vdolky, protože jsou takový všude nafouknutý, žádná pružnost, žádný svaly a vůbec se s nima neužije, což může potvrdit úplně každý. A pro příklad ani nemusím chodit daleko, protože Kalivodová, co k nám propadla, nad námi ohrnuje nos se a nechce se s náma vůbec bavit, protože má teď ty úplně jiný zájmy, jak říkají učitelé. V poslední době rychle narostla a chodí celá hrbatá, ve škole na to berou ohledy, a tak dostala druhý knížky, aby si je nemusela nosit každej den z domova, i když nikdo přesně neví, k čemu právě jí jsou ty knížky dobrý, když přece nepropadla poprvé. A když máme tělák, nemůže ani běhat, jak je vyvinutá, což brzdí hodiny tělocviku a zdržuje od práce školníka Czákyho, který nás chodí kontrolovat, jestli jsme se přezuli.
Chvíli jsem tam teda stál a koukal jsem se na velký holky, jak se točí dokola, přešlapoval jsem na místě a sbíral rozhodnost a odvahu. Za chvíli jsem toho všeho měl už dost, a tak jsem co nejvíc nahlas a nazlobeně křikl: »Já se chci taky svízt!«
Hrozně moc jsem chtěl ukázat, že se umím hlásit o slovo, že si taky chci prosadit svou a že jsem to ani náhodou nevzdal. Jenže dneska se to asi moc nepovedlo, protože velký holky se bláznivě smály, komíhaly se v sedačkách a vší silou se odrážely nohama od země, aby kolotoč dostal co největší rychlost. Zakláněly se do nebe, vlasy jim vlály kolem hlavy a chovaly se úplně praštěně. Zůstal jsem jako opařený, protože to jsem tedy nečekal.
Pozoroval jsem je a přemýšlel, co zrovna dneska je to chytlo. A když jsem si to v hlavě uspořádal, usoudil jsem, že za to nejspíš může taková úplně cizí holka, kterou jsem tu ještě nikdy neviděl, a překvapilo mě, že za tak krátkou dobu už tady všechno převrátila vzhůru nohama.
Zakláněla se totiž do nebe ze všech holek nejvíc, ze všech holek nejvíc se bláznivě řehtala a vyhazovala nohy do vzduchu. Měla vlasy jak vyleštěná měď, co nám ji ukazovala Horáková v chemii, k tomu krátký sestřih jako nějaká modelka a v uších jí svítily náušnice, v každém uchu jedna kulička jak červená jeřabina. Holky po ní pokukovaly a pořád dělaly to, co ona. Nějaká Pražanda, pomyslel jsem si, ale nemohl jsem od ní odtrhnout oči, i když jsem chtěl, a musel jsem se na ni pořád dívat, hlavně na ty jeřabiny, co měla v uších.
Stál jsem tam, klátil se jak rákos a nemohl jsem ani tam, ani zpátky. A jak jí při každý otočce kolotoče lítaly nohy do vzduchu, na chviličku se vždycky objevil takovej malinkej bílej trojúhelníček. No páni, tak to jsem teda ještě neviděl! A byl jsem tak překvapenej, že mám takový divný pocity až tam dole, někde uvnitř v hloubce, že dál to radši nechci ani rozvádět.
»Co čumíš, vole?« zakřičela některá z velkých holek, ale při tý rychlosti se nedalo říct, která to byla.
»Co čumíííš, volééé?« opakovaly všechny po ní a ječely radostí.
Jak jsem tam stál a nevnímal nic, protože před očima se mi pořád míhaly ty jeřabiny i ty bílý šmouhy, ucítil jsem, že mě zezadu někdo tahá za loket: »Kobra, pojď! Tak pojď už … !«
Ale já na to nedbal a pořád jsem se díval, až se mi z toho taky začínala točit hlava a dělalo se slabo od žaludku. Sebral jsem sílu, abych se dokázal na chvilku odtrhnout, a otočil jsem se dozadu. Za mnou stál Achil, rozpačitě přešlapoval z nohy na nohu, jako by se omlouval, že mě ruší, díval se na mě překvapeně a trochu divně, že jsem najednou nevěděl, co mám honem udělat.
»Héééj! Héééj! Musíííš nejdřííív točííít!« svištěly kolem velký holky.
»Tóóóč! Tóóóč!« pobízely mě se smíchem a znovu vyhazovaly ruce i nohy, jak to šlo nejvýš.
Jen jako z dálky jsem slyšel Achilův hlas: »Kobra, vyser se na ně a pojď!« a znovu jsem cítil, jak mě tahá dozadu.
Ta naléhavost mě rozčílila, vytrhnul jsem se Achilovi a vběhnul přímo doprostřed kolotoče, chytil jsem se trubky, kterou se točilo, a vší silou jsem se do ní zapřel. Hned jsem ucítil, že kolotoč o něco zrychlil, a tak jsem srovnal dech s rytmem nohou a věděl jsem, že jsem pořádnej chlap, kterej na kolotoči zmákne šest velkejch holek. A holky křičely: »Tóóóč, děléééj! Tóóóč, děléééj!«
Roztáčel jsem kolotoč a všechno kolem mi začalo splývat v jednu barevnou šmouhu kromě těch jeřabin, z kterých jsem pořád nemohl spustit oči.
A pak to šlo ráz na ráz – začala se mi hrozně motat hlava, až jsem se leknul, že se mi tím točením zešišatí. Nestačil jsem ani s dechem a nakonec už ani běžet, natož abych se dostal z roztočenýho kolotoče ven.
Najednou mi zeslábly nohy a trochu jsem škobrtnul, trochu zpomalil, což si budu do smrti vyčítat, protože to byla největší chyba, jakou jsem kdy udělal. Stáhlo mě to dolů, polykal jsem prach, kolotoč mě vlíknul a já jel břichem po zemi. A pak jsem se pustil.
Ani nevím, proč jsem chtěl vstát, abych vyklouznul z kolotoče ven, stejně jako nevím, proč jsem nezůstal ležet a radši nepolykal všechen ten prach, když už jsem se válel po zemi a velkým holkám jsem to zas tak moc neukázal. A dál, dál pak už nevím, neboť jsem koupil ránu zezadu, až se mi hlava rozskočila na střepy.
Jako kouzlem jsem se ocitnul v záplavě stříbřitě modrého světla, překrásně dlouho jsem v něm plaval a převaloval se ze strany na stranu líně jako velryba. Kolem mě poletovaly malinkatý světlušky, vířily pořád sem a tam a pořád dokola vznikaly a zanikaly, já jsem proplul mezi nima a vznášel se někam nahoru, někam nahoru vysoko a lehce jako balónek na stříbřité niti, a pak jsem se napínal a napínal, až jsem se v úplném tichu rozplynul.
Tak takhle to tedy vypadá, když je člověk po smrti. Tak tohle je to nic, pomyslil jsem si, protože ráj není, jak nám v dějepise vysvětlila Jiráková. Tak to se toho komunizmu už nedožiju, pomyslil jsem si, a bylo mi to docela líto.
… kolem hlavy mi s rachotem lítaly barevný světla jako na 7. listopadu, když se slaví Říjnová revoluce
z roku 1917, která úplně změnila svět, jak jsme se to učili ve škole.
Jenže pak se mě lehoučce, jakoby jen tak z dálky dotknul takový nepatrný záchvěv, jako když na dlaň dosedne suchý list, a do všech prstů najednou se mi pomaličku začala vkrádat slabá bolest. A když jsem si to trochu srovnal v hlavě, docela mě potěšilo, že nejsem vlastně tak úplně mrtvej. Tak to nic není ještě úplný a navždy, pomyslel jsem si, a nemůžu říct, že by mi to nějak vadilo.
Zkusil jsem se zavrtět a nadzvihnul jsem ruku, která se mi teď zdála těžká jak z olova. Pomalu jsem si sáhnul na obličej, abych se přesvědčil, že jsem to ještě já. V hlavě mi šumělo, ale i tak jsem začal rozeznávat jemně probublávající holčičí hlasy. Prsty jsem nahmatal nos a oči a zjistil jsem, že nemám brejle a na čele mám nějaký kus látky. Opatrně jsem to sundal, chvíli se soustředil a pak jsem si sednul.
Vybuchla bomba, až to se mnou praštilo o zem a tisíce jehliček mě začaly nesnesitelně píchat v obou uších. Kolem hlavy mi s rachotem lítaly barevný světla jako na 7. listopadu, kdy se slaví Říjnová revoluce z roku 1917, která úplně změnila svět, jak jsme se to učili ve škole. To je pak ve městě ohňostroj, všude visí transparenty a vojáci střílejí do vzduchu, ve škole kvůli tomu děláme nástěnky a výzdobu, i když je ta revoluce zvláštní tím, že se jmenuje říjnová, ale slaví se až v listopadu.
Když všechno utichlo, rozlepil jsem oči a opatrně jsem se rozhlédnul. Nade mnou postávaly velký holky a civěly na mě.
»No slávabohu, že už je při sobě,« řekla jedna a maličko mě poplácala po tváři, »pojďte mi ještě pomoct!«
Holky mě vzaly v podpaží a dotáhly mezi kořeny velkýho kaštanu, abych se mohl opřít zády o kmen. Odněkud se přišoural i Achil, sednul si vedle mě, rukama objal kolena, opřel se o ně bradou, a přestože jsem neměl brejle, viděl jsem, že se mu oči lesknou slzami.
Ta zrzavá Pražanda si ke mně sedla na bobek, odněkud vykouzlila ty moje brejle, pečlivě mi je nasadila, a jak se nade mnou sklonila, mohl jsem si konečně v klidu a zblízka prohlídnout ty její červený jeřabiny.
»Eliško, už se s ním nezdržuj, ten autobus ti jede za chvilku,« hlásily holky.
»Já vím, ale mně se líbí, že je to takovej kocourek malej a blbej,« pohladila mě po tváři a zlehounka políbila na čelo.
Holky se rozřehtaly, posbíraly si věci a zamířily si to k náměstí. Přes celý park bylo slyšet, jak něco vykřikují a jak se tomu celou cestu smějí.
Šťouchnul jsem do Achila, že jsem už nachystanej a pomalu, pomaloučku jsem se zvedl. A když jsem se trochu rozhýbal a oprášil se, beze slov jsme se šourali rovnou přes trávu, mávnuli jsme si na pozdrav a každý jsme šli svou cestou domů.
*
A když mi trochu otrnulo, plánoval jsem pomstu, tu největší pomstu, kterou kdy někdo vymyslel. Mezi tátovýma barvama ve sklepě jsem co chvíli špekuloval a převracel v rukou jednu plechovku za druhou, až jsem se konečně rozhodnul. Nakonec jsem si vybral vysokou a těžkou plechovku, v který to jen tak pomalu žbluňkalo, jako když se ve sklenici převaluje med.
Na boku týhle plechovky byl papírek, kde stálo, že to je vysoce kvalitní ochranný lak širokého použití a že tento LODNÍ LAK LNĚNÝ je ze všech laků nejlepší a nejodolnější. A já myslím, že to je pravda, protože jsme ho používali i při pracovním vyučování a škola by pro žáky přece nekoupila nic špatného.
Vyštrachal jsem ten největší štětec, který jsme ve sklepě měli, a vzal jsem i šroubovák, abych mohl lehce otevřít víčko plechovky. Všechno jsem si to dal do kostkovaný nákupní tašky a šel jsem pro Achila a pro rohlíky, protože byla sobota.
Na zpáteční cestě jsme se s Achilem stavili u našeho kolotoče v parku a štětcem jsme důkladně napatlali sedačky tímhle speciálním průsvitným lakem, co schne v teple minimálně tejden, ale při tomhle počasí v půlce září aspoň čtrnáct dní.
Pak jsme se s Achilem chodili celý dva dny koukat, která kráva se chytla.
A velký holky mohly puknout zlostí, když si ve vývěsce na zdi radnice, kolem který chodí spousta lidí do práce nebo na nákup, mohly přečíst cedulku
To o nás někdo psal velkým tiskacím písmem, červenou a modrou pastelkou, aby se to dalo přečíst i zdálky.
A bylo tam toho o nás ještě víc, a ten, kdo to psal, si dal dokonce tu práci, aby umyl i sklo, který před zničením chránilo pozvánky na schůze a četné výzvy k občanům.
***
16/7/2013