Děti dnes...

Zpověď náplavy terezínské, aneb i v Terezíně žijí lidé...

            Poprvé jsem byl do Terezína zavlečen svou Ivou na podzim 1980 na ukázku rodičům, co za exota si to vybrala. Když jsem v říjnově ponurém, mlhavém a větrném večeru vystoupil z autobusu, připadal jsem si jako v transportu, chyběl mi jen kufřík a hvězda... Z pravoúhlých ulic ztrácejících se v žluté mlze se mi dělalo špatně a ani svíticí okna živých kasáren mě neuklidnila. Lidé se v mlze objevovali, většina z nich měla uniformy, a pak tiše opět mizeli, občas někdo pozdravil... Kdybych nebyl z lesů Vysočiny zvyklý na setkání s hejkaly, bludičkami, bludnými kořeny a ostatními rarachy, tak bych asi prchl. Odvahy mi nedodal zápach merkaptanů - nejdřív jsem si myslel, že to takhle všechno prožívám a že jsem to já sám, ale jak jsem se dozvěděl, táhlo to od Štětí, a to jsem ještě netušil, že druhý den budu inhalovat Sechezu. Byl jsem přesvědčen, že zde mohou žít prostě jen roboti.

            Druhý den byl klasickým podzimním dnem s mrazivým ránem a slunečnem přes den a zápach hnijicí zeleniny byl vystřídán odérem štiplavým. Jako chemik jsem čichem hned poznal několik plynných kysličníků škodích lidskému zdraví a zajímavá byla i barevná trikolora sechezáckých komínů na západě – České středohoří v dáli jsem pln zážitků lehce přehlédl.

Procházka vyhlídkovou cestou a plukovním cvičištěm mě přiměla k tomu, že jsem si konečně všiml Středohoří, a cesta kolem Ohře o kousek dál mě trochu uklidnila – najednou to tu konečně začalo vypadat normálně. Po několika setkáních se známými mé Ivči jsem zjistil, že jsou tak podobně prdlí jako já, že často mluví i podobnou řečí a že mají stejné problémy a radosti jako lidi všude jinde, že si s sebou žádně terezínské stigma nenosí, a ani ho nemají. Normálně jdou na pivo, normálně si dají pár prcků, normálně vyjí při kytaře a řvou celkem normálně při návratu z hospody, normálně jezdí na výlety a tábory – a to mě, musím přiznat, příjemně překvapilo.

            Při dalších návštěvách a trvalém pobytu jsem poznal několik dalších specifik Terezína a okolí, které si místní, podle mě vůbec neuvědomovali. Když jsem vyrazil do kovomatu, tak jsem věděl přesně, na kterém rohu je, ale já musel ty rohy obejít tři, abych se na po čtvrté konečně trefil. Najít napoprvé hospodu u Tří dědků se mi povedlo až v roce 1986, a to jsem tu už dva roky bydlel. Jak jsem ale za chvíli zjistil, pravoúhlý systém ulic má jednu velikou výhodu - člověk se včas může vyhnout někomu, koho nechce potkat, aby se mu po chvíli dostal do zad, nebo na něj z ničehož nic narazil na rohu u kovomatu, když si konečně nakoupil třeba ty hřebíky.

Na druhé straně jsem poprvé v životě viděl, já kluk z Vysočiny, strom obsypaný broskvemi a meruňkami a pohled na několikahektarové pole mrkve nebo cibule mi vskutku vyrazil dech - a pak mě taky zaujaly chmelnice...

Další zvláštností Terezíňáků je to, že když se sejdou dva nebo je jich o trošku více, tak Neterezíňáci jsou v hovoru hned vedle jak ty jedle, protože si okamžitě nemají o čem povídat, protože netuší, kde bydlel Achil, s kým kamádil Ouchyl, kolik sourozenců měl Velkej Boban, kde je 216. Terezíňák se rád a často pouští do větších a větších podrobností a rodinných techtlí, je strašně spokojenej a čas utíká...

            Ačkoli jsem v Terezíně bydlel soustavně tři roky, nepovažuji se v porovnání s ostatními za Terezíňáka, ale jen za náplavu. Jenže takovou náplavu, která do sebe za ty roky, co jsme byli nakvartýrovaní u Ročků a s okny otočenými na dolní bránu a na dvůr na Pražský, přeci jenom něco nasála.

Sice jsem asi v životě neviděl paní Čamkovou, ale vím přesně, kde bydlela, kolik měla dětí, vždyť to čtvrtstoletí návštěv u rodičů navíc člověka taky důkladně poznamená.

Terezínu, tedy jeho některým obyvatelům, vděčím za nezapomenutelné zážitky z táborů, při nichž mě třeba ve Stříbře kousla vosa, nebo když Karlos vyskočil z holínek, taktéž za Jardovy dýmovnicové dýchánky a starty dělobuchové rakety, za jeho poučování, jak se osekávají soušky a za další.

Terezín má na svědomí také několik mých opravdových kamarádů a přátel, na které je spolehnutí a které i po těch letech stále ještě můžu kdykoli vidět, slyšet i cítit...

Luboš Šejk Peterka

září 2013